Pohleďte sami do sebe,
Není žádný rozdíl
mezi vámi, Já a guruem.
Jste vždy svobodní.
Není žádný učitel,
není žádný žák,
žádné učení.
H. W. L. Poonja
Zde je několik myšlenek o výrazné osobnosti v oblasti psychoterapie, který mě v ranné fázi mého vývoje velmi ovlivnil. Rád bych napsal, že pro mě nebyl "gurů", ale nejsem si tím tak jistý. V každém případě on sám nechtěl, aby po něm vznikl nějaký konkrétní směr, to mimo jiné dokládají i jeho "žáci" kteří si každý našli svoji cestu.
Milton Hyland Erickson byl obyčejný člověk, psychiatr, hypnoterapeut, který měl neobyčejný přístup ke světu a lidem. Tento postoj k životu se stál základem jeho terapeutické práce. Jeho zkušenost s životem na venkově ve Wisconsinu mu otevřela prostor vnímat proces lidského života jako součást přirozeného dění.
Dokázal proměnit nedostatky, kterými jej život obdařil v přednosti, z kterých pak těžil, ať to byla jeho barvoslepost, dyslexie nebo obrna v 17 letech. Všechny tyto události zdánlivě paradoxně zužitkoval ke svému prospěchu ve studiu a posléze i v roli psychiatra a hypnoterapeuta. Jeho přístup byl "celiství", nelze tedy moc dobře mluvit o tom, že byl hypnoterapeut nebo psychiatr,... Ve svém práci využíval vše, co mohlo člověku pomoci k tomu, aby se cítil lépe. Jeho „princip zužitkování“ toho s čím člověk přichází je tak jedním z jeho dalších podnětů, které do psychoterapie přinesl. Pomáhal tak lidem nacházet jejich vnitřní a vnější zdroje, tak aby jim pomohl vyřešit, zlepšit jejich životní situaci.
Když se jeho velmi blízký kolega Sidney Rosen snažil zachytit jádro jeho poselství v oblasti psychoterapie, popisuje, že každý, kdo viděl Ericksona, si mohl vytvořit svoje pojetí toho co je centrálním rysem jeho teorie a Ericskon by k tomu zajisté dodal: A je to opravdu..., opravdu..., vše?
Jeho respekt k jedinečnosti druhého člověka se zrcadlí v jednom z jeho mnoha komentářů k psychoterapii:
„Myslím, že bychom měli vědět, že každý člověk je jedinečný. Neexistují dva stejní lidé. Tvrdím, že každá psychoterapie, která vychází z nějaké obecné a zobecňující teorie, je nesprávná. Přál bych si, aby všichni ti různí rogeriáni, gestaltisté, transakční analytikové, skupinoví analytikové, psychoanalytici pochopili, že psychoterapie, která je dobrá a vhodná pro osobu A, není vhodná pro osobu B. Já jsem léčil mnoho lidí s nejrůznějšími potížemi a pokaždé jsem ke každému člověku vymyslel novou teorii a novou terapii, vždy podle jedinečnosti konkrétního člověka a jeho životní situace. Když přemýšlíte o psychoterapii, myslete vždy na pacienta, ne na teorii.“ (Erickson in Haley, 2003, s. 316).
Přitom si byl vědom zdánlivého paradoxu, že lidé jsou sice jedineční, ale také si jsou v mnoha věcech podobní: „Lidé nejsou odlišní. Lidé mají schopnost uzdravovat se a mají přístup k těmto sebe-uzdravujícím se mechanismům“.
Tento zdánlivě rozporuplný postoj je důkazem toho, co popisuje Pinchas Lapide v rozhovoru s Viktorem Franklem, když říká, že „protiklady v životě neexistují, jen dva různé aspekty pravdy“ (Frankl, Lapide, 2011, s. 39).
Není žádný rozdíl
mezi vámi, Já a guruem.
Jste vždy svobodní.
Není žádný učitel,
není žádný žák,
žádné učení.
H. W. L. Poonja
Zde je několik myšlenek o výrazné osobnosti v oblasti psychoterapie, který mě v ranné fázi mého vývoje velmi ovlivnil. Rád bych napsal, že pro mě nebyl "gurů", ale nejsem si tím tak jistý. V každém případě on sám nechtěl, aby po něm vznikl nějaký konkrétní směr, to mimo jiné dokládají i jeho "žáci" kteří si každý našli svoji cestu.
Milton Hyland Erickson byl obyčejný člověk, psychiatr, hypnoterapeut, který měl neobyčejný přístup ke světu a lidem. Tento postoj k životu se stál základem jeho terapeutické práce. Jeho zkušenost s životem na venkově ve Wisconsinu mu otevřela prostor vnímat proces lidského života jako součást přirozeného dění.
Dokázal proměnit nedostatky, kterými jej život obdařil v přednosti, z kterých pak těžil, ať to byla jeho barvoslepost, dyslexie nebo obrna v 17 letech. Všechny tyto události zdánlivě paradoxně zužitkoval ke svému prospěchu ve studiu a posléze i v roli psychiatra a hypnoterapeuta. Jeho přístup byl "celiství", nelze tedy moc dobře mluvit o tom, že byl hypnoterapeut nebo psychiatr,... Ve svém práci využíval vše, co mohlo člověku pomoci k tomu, aby se cítil lépe. Jeho „princip zužitkování“ toho s čím člověk přichází je tak jedním z jeho dalších podnětů, které do psychoterapie přinesl. Pomáhal tak lidem nacházet jejich vnitřní a vnější zdroje, tak aby jim pomohl vyřešit, zlepšit jejich životní situaci.
Když se jeho velmi blízký kolega Sidney Rosen snažil zachytit jádro jeho poselství v oblasti psychoterapie, popisuje, že každý, kdo viděl Ericksona, si mohl vytvořit svoje pojetí toho co je centrálním rysem jeho teorie a Ericskon by k tomu zajisté dodal: A je to opravdu..., opravdu..., vše?
Jeho respekt k jedinečnosti druhého člověka se zrcadlí v jednom z jeho mnoha komentářů k psychoterapii:
„Myslím, že bychom měli vědět, že každý člověk je jedinečný. Neexistují dva stejní lidé. Tvrdím, že každá psychoterapie, která vychází z nějaké obecné a zobecňující teorie, je nesprávná. Přál bych si, aby všichni ti různí rogeriáni, gestaltisté, transakční analytikové, skupinoví analytikové, psychoanalytici pochopili, že psychoterapie, která je dobrá a vhodná pro osobu A, není vhodná pro osobu B. Já jsem léčil mnoho lidí s nejrůznějšími potížemi a pokaždé jsem ke každému člověku vymyslel novou teorii a novou terapii, vždy podle jedinečnosti konkrétního člověka a jeho životní situace. Když přemýšlíte o psychoterapii, myslete vždy na pacienta, ne na teorii.“ (Erickson in Haley, 2003, s. 316).
Přitom si byl vědom zdánlivého paradoxu, že lidé jsou sice jedineční, ale také si jsou v mnoha věcech podobní: „Lidé nejsou odlišní. Lidé mají schopnost uzdravovat se a mají přístup k těmto sebe-uzdravujícím se mechanismům“.
Tento zdánlivě rozporuplný postoj je důkazem toho, co popisuje Pinchas Lapide v rozhovoru s Viktorem Franklem, když říká, že „protiklady v životě neexistují, jen dva různé aspekty pravdy“ (Frankl, Lapide, 2011, s. 39).