"Protože se naše úsilí odklánělo od patologie a zaměřovalo se na klienta jako experta na svůj život, začaly být termíny jako terapie či terapeutický kontraproduktivní - v tom smyslu, že jsme se pokoušeli opustit myšlenky a důsledky konceptů, jako například patologie, normalita nebo terapeut jako expert na životy ostatních. Abychom se vypořádali s těmito kontradikcemi a změnami v našem způsobu přístupu k terapii - kdy proces a naše role byly stejné bez ohledu na počet lidí v místnosti - přestali jsme se nazývat rodinnými terapeuty, představovali jsme se jako konzultanti a o tom, co děláme jsme mluvili jako o "prostém mluvení s lidmi" (Anderson, 2009, s. 68).
Můj přístup se řídí několika důležitými principy, některé z nich bych zde pro Vás rád uvedl:
• Věřím v potřebu neustálého osobního a profesního rozvoje, proto se pracuji pod supervizí a absolvuji další vzdělávání v psychoterapii. Od roku 2012 do roku 2022 jsem pracoval s cca 150 klienty a mám s nimi cca 1200 hodin terapeutických rozhovorů. Od roku 2022 využívám k systematickému měření a evidenci terapeutické praxe aplikaci DeePsy.
• Protože psychoterapie může přinášet i negativní účinky (viz podrobněji třeba zde: Poláčková, Vybíral, 2017) je pro mě důležité využívat s klienty rutinní měření v psychoterapii (aplikace DeePsy), které pomáhá při sledování progresu klienta a může zachytit možnost zhoršení klienta.
• Věřím, že „terapeut nemá právo na své osobní preference“, kterými by ve svůj prospěch ovlivňoval klienta během terapeutického, poradenského,… procesu.
• Respekt vůči druhému člověku je pro mě jednou z nejdůležitějších etických zásad. Hlásíme se k etickému kodexu České asociace pro psychoterapii.
• Je pro mě důležité, aby ti co za mnou přicházejí, znali můj postoj v otázce, kterou spíše řeší odborná veřejnost, a to: Kdo je psychoterapeut v ČR a co je psychoterapeutické poradenství? Velmi zhruba můžeme tuto problematiku rozdělit na tři základní kategorie:
1. Psychoterapeutem se velmi často nazývá člověk, který absolvuje kdejaký krátkodobý kurz zaměřený na osobnostní či profesní rozvoj, který se často zdánlivě proklamuje jako terapeutický výcvik. I když jsou doklady toho, že paraprofesionálové dosahují podobných výsledků jako profesionálové (Boer, Wiersma, Russo, & Bosch, 2005; Montgomery, Kunik, Wilson, Stanley, & Weiss, 2010), tak toto není moje přesvědčení.
2. Mně nejbližší pohled je ten, že psychoterapeutem se nazývá člověk, který má absolvovaný dlouhodobý výcvik v určitém uznávaném směru psychoterapie, který může být akreditovaný Českou psychologickou společností nebo uznávaný Českou asociací psychoterapie. Tento trend odpovídá snaze prosadit obor psychoterapie jako samostatnou profesi. Podobný pohled na to má například Štrasburská deklarace pro psychoterapii z roku 1990, která uvádí, že „psychoterapie je nezávislou vědeckou disciplínou“ (Vybíral, 2010, s. 136). Přitom já osobně ve své práci nemám potřebu mluvit ani tvrdit, že nabízím psychoterapii, ale vycházím z postmoderně orientovaných psychoterapeutů, kteří používají "vhodnější" označení, proto co se děje mezi profesionálem a klientem a nazývají to "terapeutické rozhovory" (De Shazer in Gilligan, Price, 1993).
3. Poslední pohled je ten, že psychoterapeutem se může nazývat až ten, kdo je atestovaným klinickým psychologem a má splněnou funkční specializaci v psychoterapii a může ji dělat v rámci zdravotnického rezortu na pojišťovnu. To odpovídá přísně medicínskému a pozitivistickému obrazu o psychoterapii a neřeší to téma psychoterapie mimo zdravotnictví.
Pro podrobnější vhled do problematiky ve vztahu k etickým otázkám doporučuji časopis Psychoterapie č. 2 z roku 2012.
Můj přístup se řídí několika důležitými principy, některé z nich bych zde pro Vás rád uvedl:
• Věřím v potřebu neustálého osobního a profesního rozvoje, proto se pracuji pod supervizí a absolvuji další vzdělávání v psychoterapii. Od roku 2012 do roku 2022 jsem pracoval s cca 150 klienty a mám s nimi cca 1200 hodin terapeutických rozhovorů. Od roku 2022 využívám k systematickému měření a evidenci terapeutické praxe aplikaci DeePsy.
• Protože psychoterapie může přinášet i negativní účinky (viz podrobněji třeba zde: Poláčková, Vybíral, 2017) je pro mě důležité využívat s klienty rutinní měření v psychoterapii (aplikace DeePsy), které pomáhá při sledování progresu klienta a může zachytit možnost zhoršení klienta.
• Věřím, že „terapeut nemá právo na své osobní preference“, kterými by ve svůj prospěch ovlivňoval klienta během terapeutického, poradenského,… procesu.
• Respekt vůči druhému člověku je pro mě jednou z nejdůležitějších etických zásad. Hlásíme se k etickému kodexu České asociace pro psychoterapii.
• Je pro mě důležité, aby ti co za mnou přicházejí, znali můj postoj v otázce, kterou spíše řeší odborná veřejnost, a to: Kdo je psychoterapeut v ČR a co je psychoterapeutické poradenství? Velmi zhruba můžeme tuto problematiku rozdělit na tři základní kategorie:
1. Psychoterapeutem se velmi často nazývá člověk, který absolvuje kdejaký krátkodobý kurz zaměřený na osobnostní či profesní rozvoj, který se často zdánlivě proklamuje jako terapeutický výcvik. I když jsou doklady toho, že paraprofesionálové dosahují podobných výsledků jako profesionálové (Boer, Wiersma, Russo, & Bosch, 2005; Montgomery, Kunik, Wilson, Stanley, & Weiss, 2010), tak toto není moje přesvědčení.
2. Mně nejbližší pohled je ten, že psychoterapeutem se nazývá člověk, který má absolvovaný dlouhodobý výcvik v určitém uznávaném směru psychoterapie, který může být akreditovaný Českou psychologickou společností nebo uznávaný Českou asociací psychoterapie. Tento trend odpovídá snaze prosadit obor psychoterapie jako samostatnou profesi. Podobný pohled na to má například Štrasburská deklarace pro psychoterapii z roku 1990, která uvádí, že „psychoterapie je nezávislou vědeckou disciplínou“ (Vybíral, 2010, s. 136). Přitom já osobně ve své práci nemám potřebu mluvit ani tvrdit, že nabízím psychoterapii, ale vycházím z postmoderně orientovaných psychoterapeutů, kteří používají "vhodnější" označení, proto co se děje mezi profesionálem a klientem a nazývají to "terapeutické rozhovory" (De Shazer in Gilligan, Price, 1993).
3. Poslední pohled je ten, že psychoterapeutem se může nazývat až ten, kdo je atestovaným klinickým psychologem a má splněnou funkční specializaci v psychoterapii a může ji dělat v rámci zdravotnického rezortu na pojišťovnu. To odpovídá přísně medicínskému a pozitivistickému obrazu o psychoterapii a neřeší to téma psychoterapie mimo zdravotnictví.
Pro podrobnější vhled do problematiky ve vztahu k etickým otázkám doporučuji časopis Psychoterapie č. 2 z roku 2012.